Bojím se chodit k doktorům
Ne, nemám z doktorů fobii. Žijeme ale v době (zdravotního socialismu), kdy doktory zajímají spíš formuláře a škatulky, než to, jestli je pacientovi dobře nebo špatně. Nejvíc to je vidět na psycholozích a psychiatrech, kam lidi nechodí, protože se bojí záznamu, diagnózy, která se s nimi může táhnout do konce života. To, jestli to je nebo není pravda, není teď podstatné. I kdyby se diagnóza nikam nepropsala, podstatné je, že strach z ní rozhodně neprospívá těm, kteří pomoc opravdu potřebují. Právě naopak; čím víc je člověk „nemocnější“, tím víc se bude vyhýbat diagnóze, protože o to větší dopad na něho může mít.
Podle mě není vůbec neobvyklé, že člověk musí doktorovi lhát, zveličovat si svoje problémy a jinak se mu snažit zavděčit, aby dostal to, co potřebuje. Není ani neobvyklé, že doktoři se po obdržení titulu nijak dál nevzdělávají, takže se od nich dozvíte, že ADHD neexistuje a že transgender lidi mají jen krizi identity. I přes tohle si ale každý musí platit zdravotní „pojištění“ (resp. daň), i když tenhle systém podporovat nechce. Přitom by stačilo zdravotnictví zvolnotržnit, resp. umožnit vznik opravdu soukromých nemocnic, které nejsou svázané státními regulacemi.